Je půl čtvrté ráno a já se právě rozhodla, že napíšu tenhle článek. Asi sem moc nepatří, ale vlastně nevím. Jistě jsou další ženy, které mají podobné zkušenosti jako já, a třeba jim pomůže, když si přečtou i o někom jiném, kdo prožívá podobné pocity.
Snažím se zde na blogu psát především o porodech. O narození, o radostném a pohodovém narození, ke kterému si můžeme sami výrazně pomoci.
Někdy to ale nejde a porod pohodový být prostě nemůže. Náš druhý syn bohužel radostné narození neměl. Byl to krásný chlapeček, který se nádherně vyvíjel až do 21. týdne.
Celé těhotenství bylo radostné, žádné komplikace. Všechny výsledky byly dobré, což byla příjemná změna ve srovnání s mým prvním těhotenstvím. Na všechny návštěvy lékaře jsem se vždy těšila a radovala se z každého dne.
Před kontrolním ultrazvukem v 21. týdnu těhotenství jsme chlapečkovi dokonce vybrali i jméno – Radeček. Při ultrazvuku se ale něco nezdálo, chlapeček měl kratší nohu. S manželem jsme si po kontrole říkali, že je to sice blbý, ale že to zvládneme. Holt budou operace a postižené dítě, ale nějak se to vyřeší. Jedno dítě už sice máme, ale přeci to nevzdáme.
Ještě to odpoledne nás ale čekal další speciální ultrazvuk, kde se zjistilo, že chlapeček nemá nohu kratší, ale zlomenou. To odpoledne jsem poprvé slyšela tu hroznou diagnózu – osteogenesis imperfecta. Syn měl zlomenou stehenní kost, dokonce na 2x.
Další den, další vyšetření a konzultace. Genetické konzilium, které potvrzuje diagnózu a prognózu. Chlapeček nemá šanci, nemá kolagen v kostech. A pokud se mu kosti lámou již v děloze, kde je ideální prostředí, jak to bude vypadat při porodu, po něm? Nepředstavitelná hrůza, nepředstavitelné utrpení.
Rozhodnutí bolestné, ale pro mě nevyhnutelné. Bylo vidět, že Radeček trpí, zlomenou nožičkou vůbec nehýbe. Další den nastupuji do nemocnice, abych synovi a sobě utrpení neprodlužovala.
Chápu, že je spousta rodičů, kteří takové rozhodnutí nepochopí. Ale to nevadí. Je to rozhodnutí moje a stojím si za ním, i když je to nejbolestnější rozhodnutí, jaké jsem kdy musela udělat.
Již to čtyři roky, co jsem svého chlapečka nechala zemřít. Mám dalšího zdravého skvělého syna, za kterého jsem neskonale vděčná. Přesto se v noci budím a vzpomínám na mého druhého syna. Nikdo to moc nechápe, nikdo nerozumí tomu, proč pláču po synovi, který se vlastně ani nestihl narodit.
Byl můj těch 21. týdnů. Byl mou součástí, kterou jsem od prvního dne milovala. Nikdy jsem svého druhého syna neviděla a neměla jsem možnost jej chovat. Přesto mi chybí a stýská se mi po něm.
Až později jsem zjistila, že mé truchlení je oprávněné a správné. Dlouho jsem se tím trápila a bojovala s nepochopením ostatních. Našla jsem ale lidi, kteří to chápou, protože prožili něco podobného. I to je útěcha a nemalá. Naštěstí dnes existuje několik organizací, které se zabývají pomocí lidem, kteří prožili nějakou takovou ztrátu. Z celého srdce jim děkuji, za nás za všechny.
Je pro mě těžké tohle psát, je to to nejcitlivější, co mám. Dlouho jsem se trápila sama a asi zbytečně. Proto vlastně píšu tyhle řádky, pro všechny ženy, které mají podobné zážitky a možná i podobné pocity nepochopení a neporozumění.
Píšu tuhle intimní zpověď, abyste věděla, že v tom nejste sama… Snad Vám to trochu pomůže.
Zde jsou odkazy na místa, kam se můžete obrátit:
http://www.plzenskazastavka.cz/zemrelo-mi-dite
https://ratislavova.wordpress.com/perinatalni-ztrata/
Můžete se obrátit i na mě, ráda vás vyslechnu – moje kontakty jsou tady na webu.